Neděle odpoledne, v kuchyni se dělají buchty. Na lince kyne těsto, na plechu čeká pečicí papír a u našeho kolena stojí dvouleté dítě, které tahá za nohavici a opakuje jedno slovo: já. Z jeho výšky je linka jen hrana nad hlavou. Vidí spodek pracovní desky, úchytky šuplíků a naše lokty. Co se děje nahoře, může jen tušit podle vůně.
Tak sáhneme po židli z jídelny. Dítě na ni vyleze, klekne si, pak se postaví, židle se posune o pár centimetrů a my máme jednu ruku v těstě a druhou na jeho zádech. Po pěti minutách to vzdáme a dáme mu kousek těsta na zem. Ne proto, že by nechtělo pomáhat. Proto, že v celé kuchyni nemá místo, odkud by se pomáhat dalo.
Linka je postavená pro dospělé
Výrobci kuchyní uvádějí jako nejběžnější výšku pracovní desky zhruba 92 centimetrů. Dvouleté děti měří podle růstových tabulek Světové zdravotnické organizace většinou kolem 86 až 88 centimetrů. Hrana linky je tedy pro dítě nad úrovní očí a všechno, co se v kuchyni dělá, se odehrává mimo jeho pohled.
Učící věž řeší právě tento rozdíl. Je to pevná plošina se zábranou kolem dokola, která dítě zvedne k pracovní desce, aby stálo ve výšce našich rukou a mělo se čeho držet. Není to hračka ani prolézačka. Je to kus nábytku, díky kterému je kuchyně místem i pro něj.
Maria Montessori takovému místu říkala připravené prostředí: prostor zařízený tak, aby dítě mohlo dělat věci samo a dospělý ho nemusel pořád zvedat, přidržovat a obsluhovat. V kuchyni je nejmenším zásahem, který to umožní, výška. Stejný princip v předsíni jsme popsali v článku Rána před školkou se nevyhrávají v 7:40.
„Zbytečná pomoc je skutečnou překážkou rozvoje přirozených sil.“
Od kdy: až samo stojí, ne až mu bude rok
Výrobci u věží většinou uvádějí věk od jednoho roku. Důležitější než datum narození je ale jeden viditelný milník: dítě musí stát samo, jistě a bez opory. Sämann to u věže Steppy píše přímo, od zhruba dvanácti měsíců, když dítě samostatně stojí. Dokud se ještě přidržuje nábytku a sedá si na zadek, věž počká.
Steppy má plošinu, kterou dospělý přestaví do tří výšek, podle výrobce 28, 38 a 47 centimetrů nad zemí. Menší dítě stojí výš, větší níž, a pracovní deska zůstává vůči jeho rukám ve stejné výšce. Podle výrobce dítě ve věži drží zadní tyč a nožky brání převržení. Nosnost výrobce uvádí 60 kilogramů.
Kdy věž doslouží, poznáte bez kalendáře. Dítě se v ní i na nejnižší plošině hrbí, aby dosáhlo na desku, a leze do ní spíš ze zvyku než z potřeby. Pak věž splnila svou úlohu a může putovat k mladšímu sourozenci.
Na co se dívat při výběru
Na fotkách vypadá většina věží podobně. Rozdíly se ukážou, až když v ní dítě stojí, otáčí se za hlasem a natahuje se po misce, která je o kus dál, než by měla být. Při výběru pomůže podívat se na pět věcí a u každé si přečíst, co uvádí výrobce v popisu produktu a v návodu.
Žádná věž není nejlepší ve všem. Vybírá se podle kuchyně a podle toho, kolik je v ní místa, ne podle fotky. A pokud výrobce některý údaj neuvádí, vyplatí se zeptat dřív, než věž postavíte k lince.
Věž není prolézačka
U věže platí jednoduché pravidlo: drží se návod výrobce. Výrobci v něm uvádějí podobné body a vyplatí se brát je doslova: ve věži stojí vždy jen jedno dítě, věž stojí na pevné a rovné podlaze mimo schody, otevřená okna a horké povrchy, sestavuje ji a výšku přestavuje dospělý a dítě v ní není bez dohledu.
Stejně důležité je naučit dítě do věže vystoupit a sestoupit. Pomalu, několikrát za sebou, čelem k věži. První dny ho při tom doprovázejte rukou. Až to zvládne samo, věž přestane být dobrodružstvím a stane se místem, kam se chodí pracovat.
Potřeba lézt tím nezmizí. Roční a dvouleté dítě leze po všem, co najde, a když nemá místo, kde smí, leze po věži, po židlích a po nás. Piklerův trojúhelník je přesně takovým místem: žebřík, na kterém si dítě samo vybírá, kam položí ruku a kam nohu, a jak sleze dolů.
Co dělat, když už stojí u linky
První práce ve věži nemusí být velká. Dítě umyje jablko pod tekoucí vodou, namaže máslo na chleba, zamíchá těsto vařečkou velikosti své ruky nebo přesype mouku z jedné misky do druhé. Nejlépe fungují činnosti s jasným začátkem a koncem, u kterých výsledek vidí: jablko je čisté, chleba namazaný, těsto zamíchané.
Při pečení je toho ještě víc. Válení je pro dvouleté dítě práce na celé odpoledne: váleček klouže, těsto se lepí, mouka je všude. Vykrajování je ještě lepší, protože každý kousek je hotový výsledek, ať jsou to sušenky, nebo v prosinci perníčky. Nářadí má být skutečné, jen menší: váleček, který obejme, štětec na potírání vajíčkem a stěrka, kterou seškrábne těsto z válu.
Vařečka, metlička, štětec a stěrka v dětské velikosti jsou pohromadě v sadě Příprava jídla: start. U každé nové činnosti pak platí totéž co u knoflíku na bundě: postavte se vedle dítěte, ne naproti němu, dělejte to pomalu a během ukazování nemluvte. Pak mu podejte nářadí a nechte ho. Sušenka bude křivá. Ale bude jeho.
Za pár týdnů si všimnete změny. Dítě přijde do kuchyně, zatímco ještě vytahujete mísy, vystoupí do věže a čeká. Ne na to, co mu podáte, ale na to, co se bude dělat. Sušenku, kterou pak vykrojí, bude mít nakřivo a z jedné strany silnější. Na plech Vám ji podá samo. Kvůli téhle chvíli stojí ta věž u linky.
Faborino Žurnál
Další článek Vám pošleme e-mailem
Jednou měsíčně nové články ze Žurnálu a výběr pomůcek k nim.
Jednou měsíčně Vám pošleme Faborino Žurnál: nové články a výběr pomůcek. Odběr potvrdíte v e-mailu a odhlásit se můžete jedním kliknutím. Více v zásadách ochrany údajů.
