Listopadové odpoledne, v půl páté je tma a na hřišti mokro. V obýváku sedí sedmnáctiměsíční dítě, které právě objevilo opěradlo gauče. Vytáhne se na něj, přehodí nohu přes okraj a podívá se na nás. Sundáme ho dolů a za minutu je nahoře znovu. Pak přijde na řadu židle z jídelny, koš na hračky a otevřený šuplík jako schod.
Není zlobivé. Dělá to, co v tomhle věku dělá skoro každé dítě: leze. Když venku není kde, hledá výšku doma. Otázka tedy nezní, jak ho od lezení odradit, ale kde doma smí lézt, aniž bychom u něj stáli s rukou pod zadečkem. V článku o učící věži jsme psali, že věž není prolézačka. Piklerův trojúhelník je přesně to místo, kam lezení patří.
Kdo byla Emmi Piklerová
Emmi Piklerová vystudovala medicínu ve Vídni ve dvacátých letech minulého století a od roku 1932 byla dětskou lékařkou v Budapešti. Rodičům radila něco, co šlo proti tehdejší běžné praxi: neotáčet miminko ze zad na bříško, dokud se neotočí samo, neposazovat ho, dokud si samo nesedne, a nedržet ho za ruce ve stoje, dokud se samo nepostaví. Každého pohybového milníku mělo dítě dosáhnout z vlastní iniciativy a vlastním úsilím. Vynechávala i pomůcky, ve kterých je dítě pasivní, například sedačky a chodítka.
V roce 1946 založila v Budapešti v opuštěném domě v ulici Lóczy Lajos domov pro miminka, která po válce zůstala bez rodičů. Dům dostal podle ulice jméno Lóczy a od roku 1986 se jmenuje Pikler Institute. Tak to popisuje Anna Tardos, její dcera, která ústav později vedla, v textu pro Světovou asociaci pro duševní zdraví kojenců.
„Nechte mi čas.“
Dřevěný trojúhelník, který dnes nese její jméno, je pomůcka v duchu tohoto přístupu. Dva žebříky opřené o sebe do tvaru střechy, po kterých dítě leze tak vysoko, kam samo vyleze, a ze kterých slézá tak, jak samo sleze. Nic ho nezvedá, nic ho nedrží. Kam položí ruku a kam nohu, je jeho rozhodnutí.
Od kdy: od 12 měsíců a až když se samo postaví
Výrobce u trojúhelníku v naší nabídce uvádí věk od 12 měsíců, vždy pod dohledem dospělého. To je spodní hranice a pod ni se nejde. První narozeniny ale ještě neznamenají, že je dítě připravené. Pokud má ke každému pohybu dojít samo, druhou podmínkou je to, co už dělá: samo se vytáhne do stoje u gauče, zkouší vylézt na schod nebo na nízkou stoličku a zase z ní slézt. Když to dělá, trojúhelník mu dá místo, kde smí. Když ještě ne, trojúhelník počká.
Tento trojúhelník od německého výrobce Sämann měří po rozložení 73 × 93 × 74 centimetrů a patří k němu prkno dlouhé 110 centimetrů. Prkno zavěsíte na kteroukoli příčku: nízko jako mírnou skluzavku, výš jako strmější lezeckou stěnu. Po hře se trojúhelník složí, což v bytě bez dětského pokoje často rozhoduje o tom, jestli se do něj vůbec vejde.
Nejtěžší pravidlo: nevysazovat nahoru
Největší pokušení u trojúhelníku není bezpečnostní, ale výchovné. Dítě stojí u něj, natáhne ruce a my ho vysadíme na druhou příčku, aby vidělo, jaké to je nahoře. Jenže z výšky, kam ho postavil někdo jiný, často neumí slézt. Neví, kam dát nohu, protože ji tam nepoložilo samo. Rada Emmi Piklerové o sezení a stání platí i tady: dítě je tam, kam se dostalo vlastními silami.
Role dospělého je méně vidět, než bychom čekali. Sedět poblíž, dívat se, nekomentovat každý krok a neříkat „opatrně“ u každé příčky. Když dítě zaváhá, většinou stačí počkat. Cestu si najde samo, nebo sleze o příčku níž a zkusí to jinak. Pomoc má přijít jako poslední, ne jako první.
Na co se dívat při výběru
Na fotkách vypadá většina trojúhelníků podobně. Rozdíly se ukážou doma: když ho je třeba rozložit před každou hrou, když na něm dítě stojí na nejvyšší příčce, kterou zvládne, a když ho večer potřebujete někam uklidit. Při výběru pomůže podívat se na pět věcí a u každé si přečíst, co uvádí výrobce na stránce produktu a v návodu.
Bezpečnost: platí návod výrobce
U trojúhelníku platí totéž co u věže: řídíme se návodem výrobce. Sämann v něm uvádí tyto body a vyplatí se brát je doslova: montáž dělá dospělý, před použitím zkontrolujte, jestli je trojúhelník úplně rozložený a zajištěný, na sestavě je vždy jen jedno dítě a trojúhelník stojí v interiéru na pevném povrchu, mimo schody a okna.
Dohled dospělého, který výrobce vyžaduje, platí vždy. V přístupu Emmi Piklerové přitom neznamená ruku pod dítětem: dospělý je u něj, vidí ho a nechá ho lézt.
Když je v pět tma
V zimě se pohyb stěhuje domů a trojúhelník se stává jeho středem. Prkno z něj udělá skluzavku, po které dítě nejdřív opatrně sjede a za pár týdnů po ní sjíždí znovu a znovu. Pod trojúhelníkem vznikne domeček, do kterého se leze dovnitř a ven. A někdy dítě jen sedí na druhé příčce a dívá se na pokoj z výšky, kam se vyškrábalo samo. Nic z toho není třeba ukazovat. Hry si najde samo, když mu na ně necháme čas.
Za pár týdnů si všimnete změny. Opěradlo gauče přestane být zajímavé. Dítě vyleze na vrchol trojúhelníku, chvíli tam sedí a dívá se na nás. Nečeká, že ho sundáme. Čeká, jestli jsme viděli, kam se dostalo. Pak sleze samo, příčku po příčce, tak jak vylezlo. Kvůli téhle chvíli stojí trojúhelník v obýváku.
Faborino Žurnál
Další článek Vám pošleme e-mailem
Nejdřív čtyři krátké dopisy podle věku dítěte, potom jednou měsíčně nové články ze Žurnálu.
Pošleme Vám Faborino Žurnál od STENVARD s. r. o.: po potvrzení čtyři krátké dopisy s tipy podle věku dítěte, potom jednou měsíčně nové články a výběr pomůcek. Odhlásit se můžete kdykoli jedním kliknutím v každém e-mailu. Více v zásadách ochrany údajů.
